SÍŇ SLÁVY SDRUŽENÍ VETERÁNŮ

Předsednictvo Sdružení veteránů na svém zasedání v roce 2018 podpořilo návrh Jana Zedníka zřídit Síň slávy Sdružení veteránů ČAS, do které by byli uvedeni atletičtí veteráni a veteránky dosahující dlouhodobě vynikajících sportovních výsledků. Dalším kritériem výběru je dlouholetá záslužná činnost ve prospěch veteránského hnutí. První tři ocenění pro rok 2019 (Jarka Klimešová, Pepa Vonášek a Karel Matzner) byli vyhlášeni na veteránském mistrovství ČR ve Svitavách 15. 6. 2019. Na halovém mistrovství ČR veteránů v Ostravě-Vítkovicích 12.3.2022 byl do Síně slávy uveden dlouholetý předseda Sdružení veteránů ČAS a čs. reprezentant v hodu diskem Gejza Valent. V r. 2023 byli uvedeni do Síně slávy Květík Vykydal a čestná předsedkyně SV ČAS Slávka Ročňáková. Na MČR v Hranicích v r. 2024 byl oceněn za svou dlouhodobou všestrannou výkonnost vícebojař Ivo Strnad. V r. 2025 na MČR v Pardubicích se členem Síně slávy stal chodec Vladimír Kánský ze Spartaku Praha 4.

Držitelé ocenění Síně slávy Sdružení veteránů ČAS

První, přirozená volba padla na Jarmilu Klimešovou (1947), TJ Šumperk. Jarča je mnohonásobná mistryně světa a Evropy na dráze i v hale v hodu oštěpem a vítězkou evropských veteránských her v hodu oštěpem a ve vrhačském pětiboji. Umístění na druhém a třetím místě v oštěpu a kouli na evropských a světových šampionátech má Jarča nepočítaně. V roce 2019 také byla držitelkou světového rekordu v hodu oštěpem v kategorii W70. V Šumperku se dlouhodobě podílí na organizaci Šumperského Šikuly.

Josef Vonášek (1937) z TJ Bohemians Praha je trojnásobným vítězem světových veteránských her v Aucklandu v roce 2017 v dálce, trojskoku a desetiboji. To charakterizuje jeho nezdolnost a vytrvalost, se kterou absolvoval nespočet startů na nejrůznějších atletických závodech. Je halovým vicemistrem světa v dálce z Clermontu a má celou řadu medailových umístění z evropských a světových soutěží, kterých se pravidelně účastní. Velkou Pepovou zásluhou je dlouholeté pořadatelství Pražské veteraniády, ze které se stala významná sportovní a společenská událost. Se svým rodinným klanem se také podílí na výsledkovém servisu jihočeské veteraniády a MČR veteránů ve vícebojích.

Karel Matzner (1929-2022), M-Team Zvole se zásadním způsobem zasloužil o rozvoj atletického veteránského hnutí a o jeho současnou podobu. Působil v letech 1994–2009 jako předseda Sdružení veteránů a účastnil se plenárních zasedání WMA a EMA. Jako čestný předseda SV vedl statistiku medailových umístění veteránů na mezinárodních soutěžích a shromažďuje podklady pro anketu veterán roku. Nesmíme ale zapomenout ani na Karlovy sportovní úspěchy. Byl mistrem světa na dráze, v hale i na silnici v disciplínách od 400 m do 3000 m, 2000 m př., v půlmaratonu i v krosu.

Gejza Valent (1953), AK Olomouc je bývalý československý reprezentant v hodu diskem. Osobní rekord 69,70 m hodil v r.1984 v Nitře. Gejza reprezentoval v 25 mezistátních utkáních. Stal se mistrem ČR v letech 1981, 1987 a 1991. Na prvním MS v Helsinkách v r. 1983 obsadil 3. místo. Na OH v Soulu v r.1988 byl šestý. Na ME ve Stuttgartu v r.1986 obsadil páté místo. Stal se trojnásobným veteránským mistrem Evropy a jednou veteránským mistrem světa. V současné době se věnuje veteránskému basketbalu. Gejza se významným způsobem zasloužil o rozvoj veteránského atletického hnutí. Jako předseda Sdružení veteránů ČAS v létech 2011-2017 pomohl vahou své osobnosti k nárůstu členské základny a podpoře sponzorů. Po vzoru z mládí zavedl Mezistátní utkání veteránů, jehož tradice trvá dodnes. První ročník v Čejkovicích v r. 2012 byl nezapomenutelný.

Květoslav Vykydal (1936), TJ Šumperk je doyen klanu Vykydalů, který je duší šumperského atletického oddílu. Podílí se na organizaci oblíbeného veteránského trojboje Šumperský Šikula, pomáhal s pořádáním několika veteránských MČR, která se v Šumperku uskutečnila, a dalších atletických závodů. Na gymnáziu v Šumperku je legendou mezi studenty i absolventy jako sportovec a uřitel tělocviku tělem i duší. Pod jeho vedením mnohokrát studenti vyhráli středoškolský pohár a vyjeli na světové hry středoškoláků. Má za sebou také úspěchy jako trenér omladiny v atletickém oddílu TJ Šumperk. A ještě stihne Květík sám závodit a vozit spoustu medailí z Mistrovství Evropy a světa veteránů na dráze i v hale a z Evropských veteránských her. Je například mistrem světa ve výšce a trojskoku, mistrem Evropy v tyči, halovým mistrem Evropy ve výšce, vše v kategorii M80, a mnohonásobným vítězem Evropských veteránských her ve výšce, tyči a na 80m překážek. Vždy usměvavý a ochotný, pravý příklad atleta gentemana. S místními kamarády si dává každý týden, už po mnoho let, taroky. V roce 1999 mu Český olympijský výbor udělil cenu fair play za celoživotní práci ve středoškolském sportu. V roce 2012 byl oceněn jako Pedagog Olomouckého kraje. V roce 2016 v anketě Sportovec Olomouckého kraje získal Čestnou cenu.

Miloslava Ročňáková (1945), M-tým Zvole se narodila ve Zlíně. Začínala jako dorostenka v Baníku Příbram, kde byl tehdy trenérem olympionik Gejza Valent starší. Ačkoli nebyla žádná vazounka, měla ale ramena, chtěl z ní mít Gejza vrhačku. Začínala tedy s koulí, oštěpem a diskem, a dokonce byla i držitelkou několika okresních rekordů. Ale chtěla spíš běhat. Tou dobou běhaly dorostenky maximálně 600 m, nejdelší trať pro ženy byla 800 m. Vystudovala tělesnou výchovu a začala učit na Pedagogické fakultě UK budoucí učitele. Učila tam atletiku, sporty v přírodě a lyžování, a jelikož měla krédo, že co učí, musí umět i předvést, udržovala se v kondici. Běhala za Slávii Brandýs a tam také ve svých 32 letech běžela svých prvních 1 500 m. Po svém 35. roce, už jako veteránka, ji touha běhat dlouhé běhy neopustila, a tak si vyzkoušela dva maratony, jeden dokonce na veteránském ME v Rumunsku, kde získala stříbrnou medaili. Tím si splnila svůj dívčí sen, ale usoudila, že na maraton přeci jen nemá postavu, a tak se začala věnovat běhům od 10 do 15 km, ale třeba i 25 km. Půlmaraton si ve svých 60 letech přeci jen několikrát zaběhla. Našla se na trati stýpl 2000m, má z něj evropská i světová zlata a chvíli dokonce byla držitelkou světového rekordu. Má mnoho medailí i ze středních a dlouhých běhů, krosů a vrhu koulí z evropských a světových veteránských mistrovství a veteránských her. S manželem Karlem Matznerem tvořili nerozlučnou dvojici a se Studiem Sláva zorganizovali mnoho zájezdů na mezinárodní veteránské závody po celém světě. O těchto cestách napsali knihu, v níž se našlo spoustu veteránů, kteří se těchto sportovních i poznávacích výprav zúčastnili.
Slávka se významně zasloužila o rozvoj veteránského hnutí. Napřed jako pravá Karlova ruka a posléze jako Předsedkyně Sdružení veteránů ČAS v období 2018-2022. Jako rozený diplomat vedla jednání s vedením ČAS v nelehké době epidemie a krácení rozpočtů. Svým příkladem dělá často v médiích skvělou reklamu Sdružení veteránů a sportování bez ohledu na věk.

Ivo Strnad (1951), TJ Jistra Litomyšl je všestranný atlet – desetibojař. Jeho parádní disciplíny jsou tyčka a krátké překážky, na kterých sbírá medaile na domácích mistrovstvích i v zahraničí. Je mistrem světa
i Evropy na dráze i v hale ve skoku o tyči v kategoriích M65 a M70 a mistrem Evropy na 100m př.
v kategorii M65. Získal také řadu druhých a třetích míst na evropských a světových soutěžích veteránů. O jeho neúnavnosti a všestrannosti svědčí třetí místa ve skoku do výšky na HMS
v r. 2017, ale hlavně v desetiboji na MS v r. 2015 a v pětiboji na HMS v r. 2019.
Účastní se Mezistátních utkání veteránů a získává body v tyči a na překážkách. Pravidelně závodí
v druhé lize s mnohem mladšími atlety. V anketě Veterán roku se umisťuje na předních místech. Podílí se na organizaci veteránského mistrovství ČR ve vícebojích v Litomyšli, které se těší mezi vícebojaři velké oblibě pro přátelskou atmosféru a pochopení ze strany pořadatelů. Ivoš je také veselý společník a neúnavný účastník společenských akcí po skončení veteránských závodů na domácích mistrovstvích i mezistátních utkáních.

Vladimír Kánský (1950), Spartak Praha 4 očima vnučky Petry Jeníkové: „Když jsem byla malá, často mi dědeček vyprávěl o všem kolem sportu a já nadšeně poslouchala. Závodění, parta, atmosféra, legrace, tréninky… Vždycky mluvil o skvělých lidech, tvrdé dřině a hlavně o pocitu dobře zvládnout daný trénink či závod. Mimo zážitků z vojny mluvil právě o atletických závodech a o partě kolem chůze. O závodech, kde se přetahoval do posledních metrů o umístění. Často mluvil o trénincích s legendárním panem Balšánem a s bratry Brandejskými. Vrcholově přestal sportovat v 70. letech 20. století. Po ukončení své atletické kariéry na Slavii, pověsil sice pomyslně chodecké boty na hřebík, ale vrhl se na běžecké lyžování v barvách legendárního spolku NOHYB, podnikal různé výpravy na kole, a nikdy si nenechal ujít svou oblíbenou Velkou kunratickou. Právě na Velké kunratické dosáhl mnoha pódiových umístění ve veteránských kategoriích.
Dědeček mě odmalička vedl k lásce ke sportu a hlavně k atletice, takže když jsem za ním v květnu 2010 přišla s tím, že bych chtěla zkusit taky chůzi, prohlásil, že bude trénovat se mnou. Zavelel tedy a druhý den jsme vyrazili na Kavčí hory s pásmem a starými stopkami, s tím, že tam naměříme dvoustovky. Takhle jsme spolu začali trénovat. A pro dědečka tak začala druhá vrcholová sportovní kariéra. Pod vedením skvělého trenéra, dědečkova parťáka z dětství, MUDr. Petra Brandejského, jsme kroužili společně na Děkance ve složení dědeček, dcera a vnučka… Dědeček se vrátil do ligy za Spartak Praha 4 B a několik let byl jedním z nejvíce bodujících závodníků. V lize se opět setkal se svými starými známými soupeři. Jeho první veteránská reprezentace byla ve Finsku v Jyväskylä. Z tohoto „výletu“ se vrátil nadšený a natěšený do dalších tréninků. S veteránskou partou pak jezdil téměř na všechny akce, kde byla chůze vypsána. Občas pomohl i běžeckým krosovým štafetám. Na mezinárodních závodech se opět setkal se svými soupeři z mladých let. Na těchto akcích dokázal ocenit i výlety za poznáním a přírodou a zároveň sbíral medaile ať už individuální nebo za družstva. Visí mu jich doma skoro třicet.  K Vánocům dědečkovi vždy dávám „Tréninkový deník mladého atleta“. Dědeček jej pilně a detailně vyplňuje, i dnes, když ty tréninky už zdaleka nejsou, co bývaly. Jsou to hlavně procházky se psem Forestem. Ale dědeček má rád řád a pořádek. V tréninkovém procesu je dědeček velmi precizní. Výčet jeho úspěchů se dá v dnešní době najít na internetu, ale lásku ke sportu, k němuž se po tolika letech vrátil, to se najít nedá. To se musí zažít.“